Příběhy

Příběhy našich závodníků. 

Petra a Vladimír Novákovi

Oslava svatby na Kbelské 10? Jsou věci, které se nedějí každý den, smějí se Novákovi

„Když se řekne Kbelská 10, vybaví se nám naše svatba,“ usmívají se Petra a Vladimír Novákovi. Běh je pro jejich vztah vůbec osudový. Na běžeckém soustředění se potkali, proběhli svatebním obřadem a celou veselku završili o den později na startu Kbelské 10. Na jarní klasice poblíž Prahy spolu vyběhli do společného života. Teď už ale příběh necháme na samotných Novákových. Červeně vypráví Petra, modře Vladimír.

S Vládíkem jsme se seznámili na soustředění Miloše Škorpila, jehož cílem bylo připravit běžce prvomaratónce na Pražský maraton. Tehdy jsme měli zdolat v kuse vzdálenost 36km, pro mě do té doby nepředstavitelnou běžeckou porci, což byla výzva. Odhodlaně jsem vyběhla s kamarádkou, probíraly různá „holčičí“ témata, ale nějak jsem to přehnala s pitným režimem a asi po dvou kilometrech jsem si musela odskočit do křoví. Rozloučily jsme se s tím, že co jsme si nestihly říct, si necháme do cíle a ona pokračovala dál.

V práci jsme se s kolegy vsadili, že poběžíme maraton. Postupně všichni odpadávali, až jsem zbyl sám. Na Milošovo běžecké soustředění jsem vyrazil s obavou, co tam budu s běžci-šílenci dělat. Na testovacích 36km jsem se přidal ke skupince čtyř chlapů a nemohl uvěřit svým očím, že před námi běží dvě baby, které jsou rychlejší než my a ještě u toho pořád povídají. Jenomže kluci měli pomalejší tempo, což mi nevyhovovalo, a tak jsem zkusil zrychlit.

Když jsem se dostala z křoví zpět na cestu, právě mě míjel jeden z běžců, které jsme po startu s kamarádkou nechaly za sebou. Běžel sám, ostatní byli hodný kus za ním a vypadalo to, že ho jen tak nedoženou. Zeptala jsem se, jestli mohu pokračovat s ním – představa, že strávím dalších 34km bez možnosti konverzace, mě vůbec netěšila.

Snažím se nastavit si rytmus dechu ponořen do svých myšlenek a obav, jak se poperu s takovou vzdáleností, když najednou z křoví vyběhla „srna“ s otázkou, zda se ke mně může přidat. Přikývl jsem, srovnali jsme krok a začali si povídat. Když si to zpětně uvědomuji, stihli jsme si za oněch zbylých 34 kilometrů povyprávět svoje životy.

Bylo to moc zajímavé a milé. Ani nevím jak, ale najednou jsme byli v cíli a já mu přitom zdaleka nestihla říct všechno, co jsem chtěla. Tak jsme spolu běhali několik dalších let, až jsme se rozhodli naše běžecké i životní partnerství stvrdit sňatkem. Je fakt, že žádost o ruku byla dost neformální.

Prostě jsem zavolal Péťě do práce, zda má čas v pátek v jednu hodinu po poledni. A že by bylo dobré, kdyby čas měla, protože jsem zamluvil svatební obřad na úřadě.

Pozvali jsme nejbližší a kamarády a byla svatba. Ze svatební síně jsme vybíhali – jak jinak J. Jak se startuje ve svatebních šatech viz foto níže.

Následoval svatební oběd a pak ples organizovaný kamarády z fotbalu, kde jsme každoročními účastníky. Dorazili jsme ve svatebních šatech, do tomboly jsme přispěli svatebními koláčky a zatančili si sólo pro novomanžele. No, byl to velký večer a dlouhá noc. Až ve tři ráno cestou domů taxíkem jsem si najednou uvědomil, že se dneska běží Kbelská 10 a že, sakra, nemáme čísla. Což ovšem byla tragédie, protože začínat běžecké jaro bez Kbelské 10 prostě nelze.

V lehkém alkoholovém opojení jsem jen tak mimochodem Vládíkovi nadhodila, ať zkusí napsat esemesku organizátorovi Tomášovi, že třeba ještě nějaká čísla zbyla. Ale vůbec jsem to nemyslela vážně!

Mně to přišlo jako úžasný nápad, zprávu jsem poslal hned z taxíku. A v sedm ráno zapípal mobil se vzkazem: „čísla máte, sejdeme se na startu.“

Doufala jsem, že je to vtip. Ale nebyl. Byla to realita prvního posvatebního dne a já začala tušit, že s mým mužem to asi takhle bude pořád. Na startu nás ale už čekal Tomáš s čísly 999 a 1000 a já pochopila, že prostě musím běžet, jak nejlíp dovedu, protože jsou věci, které se nedějí každý den.

Vše klaplo a my vyběhli na závod pořádaný v našem domácím terénu, po trasách, ke kterým máme citový vztah, bydlíme totiž kousek od Kbel.

Nohy mě bolely od tancování v lodičkách (i když pokud si vzpomínám, ke konci plesu jsem už tancovala bosa). Spánku také nebylo mnoho. S odstupem času ale zodpovědně prohlašuji, že to bylo krásný!

„Jednoduše řečeno, Kbelská 10 je pro nás nezapomenutelný závod.“

Vladimír Kopáňko

Když vstoupíte do světa Palestry, dřív nebo později na ni narazíte. A je jedno, jestli na téhle vysoké škole tělesné výchovy a sportu studujete, učíte nebo s ní jakkoliv spolupracujete. U Vladimíra Kopáňka jde o třetí případ a přimotat se k organizaci Palestra Kbelské 10 mu trvalo pouhé tři měsíce.

Pražskému grafikovi před více než deseti lety běhání neříkalo vůbec nic, když mu najednou mu v mailu přistály fotky běžců z Kbelské, ze kterých měl vytvořit potisk na tričko. „Aby bylo jasno, kromě občasného doběhnutí tramvaje jsem se obvykle zdráhal svoje tělo uvést do podobně závratných rychlostí. Nepříjemně se mi při rychlejším pohybu klepaly faldy na bocích, bolely mě nohy a točila se mi hlava. Vlastně mi nebylo dobře ani při pouhém pohledu na ony fotky a 10 kilometrů bylo to samé, jako cesta na měsíc. Od té doby jsem ale aspoň věděl, že Palestra na jaře pořádá ve Kbelích běh s tímto názvem,“ vzpomíná Vladimír.

Obdržené fotky jej nicméně k samotnému vyběhnutí dvakrát nepřesvědčily. „Fotky byly podle doprovodného textu z některého z předchozích ročníků. Jedna byla pořízena v zasněžené ulici, po které projíždělo auto, v popředí beželi tři muži s nešťastným výrazem a nezbytnými startovními čísly, další byla podle hloučku odhadem stovky lidí pravděpodobně ze startu. Třetí byla ze zasněženého pole a zachycovala sedm roztroušených siluet běžců na úzké polní cestě…“

Vladimír takto kolem sebe nechal proběhnout ještě dalších sedm ročníků, během kterých pomáhal vylepšit logo závodu, připravit nové mapy pro obě trasy na 5 a 10 kilometrů, doprovodné tiskoviny a spoustu dalších potřebných věcí a on sám si postupně zvykl i na ty fotky. A konečně na podzim 2014 mu přišel mail s krátkým, milým textem a čtyřmístným kodem. „Jako poděkování za dosavadní spolupráci a k blížícím se Vánocům jsem dostal, světe, drž se, promo kód na startovné zdarma.“ ¨

Ani to Vladimíra nezviklalo a on o svém startu vůbec neuvažoval. „Nikdo nezná trasu detailněji, než ten, kdo ji překresluje po malých úsecích do mapy a zakresluje i její výškový profil. Samozřejmě vyjma odvážlivců, kteří si nazují běžeckou obuv, nasadí kulicha a první březnovou sobotu proběhnou cílem v krásném parku Kbely. Mezi ty já ale patřit rozhodně nebudu, je potřeba jen vymyslet, komu bych startovným udělal radost. Já se rozhodně nezúčastním, jen přes moji mrtvolu. Nic jiného by mě stejně na trati nečekalo, než jistojistá, ošklivá smrt!“

Střih. Je jaro 2015, první březnová sobota. „Pomalu, nejistě procházím kolem téměř dvou tisícovek lidí. Nad jejich hlavami se vlni vlajky s časovými limity a je na každém, aby seznal svoje schopnosti a nemotal se ve vlnách rychlejších běžců. Musím až dozadu, do míst, kde dav pomalu řídne a zvuky hudby a hlas moderátora zpod okolí startovního oblouku se ztrácejí v dálce. Už jsou slyšet jen smích a tlumené hovory startujících ze zadních pozic. Na smrt mě vyprovází moje drahá polovička. Zastavíme se pod vlajkou s doběhovým časem 70 minut. Na nohách mi září skoro nové běžecké boty, které mají odběhaných jen něco málo přes 100 kilometrů, na hlavě mám kulicha a strašně, ale strašně se těším na to tričko,“ přiznává teď už běžecký nováček.

V tu chvíli ještě netuší, že od té doby nevynechá ani jeden ročník a v těch dalších na start přivede ještě kamaráda, dceru a jejího přítele. „V tu chvíli ještě netuším, jaký krásný pocit zažívá někdo, kdo porazí sám sebe a proběhne cílem.“ A dnes? Dnes už dobře ví, že běhání lidi mění. „Email z Palestry. Krátký, milý text a čtyřmístný kód. Půlmaraton v Ústí. Když vstoupíte do světa Palestry, dřív nebo později na to narazíte: je potřeba změnit tréninkový plán. Úplně.“

Petra Heřman

Můžete mít tolik rádi nějaký závod, aniž byste jej někdy absolvovali? A navíc znát téměř každý metr závodní trasy? Ano, jde to. „U mě a Palestra Kbelské 10 je to dokonce rok co rok opakující se stav. A věřte, že víc než příjemný,“ říká o tradiční běžecké jarní desítce Petra Heřman.

Petra se ke Kbelské dostala přes bakalářku. Coby studentka oboru sportovní a volnočasový pedagog na Vysoké škole tělovýchovy a sportu PALESTRA si totiž volila téma pro bakalářskou práci a ani jedno ze zadaných jí nevyhovovalo a musela si zvolit vlastní. Stala se jím historie a současnost maratonského běhu a analýza služeb vodičů.

„Téma se mi volilo lehce, tehdy jsem totiž už druhý rok působila mezi vodiči na závodech RunCzech, měla za sebou desítky běžeckých závodů a považovala se za výkonnostní běžkyni s velkým zápalem. To mi ostatně zůstalo dodnes,“ usmívá se sympatická blondýna. Kromě klasické vysokoškolské teorie tentokrát se točící kolem historie maratonu, se Petře v praktické části otevírala možnost důkladné analýzy služeb vodičů elitních běžců i amatérů.

Aby vše mohla patřičně a důvěryhodně zmapovat, přizvali ji organizátoři mezi sebe. „Úkol byl předem jasný, tedy sestavit fungující tým vodičů na cílové časy 40, 45 a 50 minut,“ vysvětluje Petra. Její původně školní projekt se osvědčil a běžci Palestra Kbelské 10 si vodiče oblíbili tak moc, že loni přibyli další, tentokrát na výsledný čas 60 minut. A jelikož má Petra s výzkumem a vodiči spoustu práce, Kbelskou paradoxně ještě nikdy neběžela…

Co tedy vzešlo z průzkumu bakalářské práce? A co vlastně právě samotného vodiče motivuje k tomu pomáhat ostatním, když si ale sami nemohou užít pocit skutečného závodění? „Jako zkušení vytrvalci mají za sebou spoustu odběhaných závodů, dobře známou radost z překonávání vlastních osobních rekordů a ze zdolávání výzev, které sport a obecně vytrvalostní běh přináší. Coby vodiči mohou pomáhat ostatním, hlavně méně zkušeným běžcům, aby něco podobného mohli zažít také.“

Na začátku března vás tak na Palestra Kbelské 10 podpoří šťastná sedma vodičů. „Nejen já budu ráda, když je po doběhu obdarujete pochvalou či pouhým úsměvem,“ doplňuje Petra.

Šárka Grygarová

Nemusíte mít ve skříni desítky účastnických čísel, v nohách stovky kilometrů z jednoho klání nebo znát každou zatáčku trati, aby vám jeden konkrétní závod přirostl k srdci. Šárce Grygarové se přesně tohle stalo s Kbelskou 10.

Tradiční otvírák jarní běžecké sezony přitom běžkyně z Prahy zná už nějaký ten pátek. „Poprvé na ni vyběhl můj manžel v roce 2014. Já s dětmi pravidelně jezdila s ním coby jeho realizační tým,“ líčí Šárka svoje kbelské začátky. „Když manžel vybíhal s celým tím davem a my mu mávali, litovala jsem, že jsem se nepřihlásila také,“ dodává.

Postavit se na startovní čáru, když vám kolem nohou pobíhají dvě malé děti, ale není až tak jednoduché. Šárce tak trvalo čtyři roky, než se od prvního flirtu na trasu na severovýchodě Prahy opravdu vydala. „Vloni jsem konečně sebrala odvahu a na start závodu se postavila vedle svého muže. Jenomže já jsem běžec šnek, běhám pro radost a spálené kalorie, ne pro čas, a proto jsem nabídla kamarádce Zuzce, že poběžím s ní jako její osobní vodič,“ vysvětluje Šárka.

Pusa manželovi těsně před startem, přání hodně štěstí a jde se a to. „Se Zuzkou jsme to rozběhly v poklidu a brzo nás většina běžců předhonila. Nám to nijak zvlášť nevadilo, já si užívala povídání a kochání se krajinou.“ A nejhezčí část celé trasy? „Pro mě určitě závěr, kdy se běží u přistávací dráhy. Miluju letadla a lítání, tohle mě vážně nabilo endorfiny,“ usmívá se Šárka, která měla na občerstvovačkách dostatek energie na vtipkování, že pivo by bodlo o něco víc jak čistá voda.

Nicméně i ta stačila, aby obě bojovnice svoji desítku zdárně dokončily. „Ačkoliv jsme doběhly mezi posledními, nám to nevadilo. Běháme pro radost a zábavu. A navíc na mě v cíli už čekal manžel – mám ráda závody, kdy běžíme spolu, každý svým tempem a na konci spolu sdílíme své emoce ze závodu.“

Zkrátka a jednoduše, Šárka se do Kbelské 10 rychle zamilovala a rozhodně nebude chybět na startu letošního třiatřicátého ročníku. A pro organizátory a ostatní běžce má stručný vzkaz: „Díky za krásné závody, které je radost běžet. A těším se v březnu na viděnou!“

David Grygar

Vlastně ani nevím jak a kde jsem se o tomto závodě dozvěděl. Už tehdy jsem ale měl pár běžeckých kamarádů a tak bych si tipnul, že to byli oni, kdo mě do něj namočil. Jó, Kbelská desítka. Neexistoval snad žádný běžec, který by ji neznal. Všichni o ní mluvili ve velkém duchu.  První velký závod běžecké sezóny, který po zimních měsících zahálky prozradil mnohé o naší kondici. A vůbec  můj úplně první závod.

V létě roku 2013 jsem byl poněkud zavalitější chlapík s vysokým krevním tlakem. Žádný sportovec, spíše intelektuální typ, přičemž  jednička z tělesné výchovy (kdysi  na střední škole) byla pro mě nedosažitelný cíl. Když jsem tedy v září 2013 obul tenisky a vyběhl, bylo to hlavně ze zdravotních důvodů, bez jakýchkoli ambic. To jsem však netušil, že kromě rychlých svalových vláken existují také vlákna vytrvalostní, která objevím až ve svých 40 letech, na delších tratích.

Kbelská 10 2014 byla velkou výzvou. Což o to, natrénováno jsem měl, možná i trochu přetrénováno, jak se později ukázalo. Ale cíl byl jasný – dát 10 km pod 50 minut.

V ten den bylo krásně.

Svítilo slunce, kolem spousta přátel, vzájemné povzbuzování a předstartovní nervozita. Vybraný koridor na 50 min. byl můj. Příprava na závod co se týče stravy, spánku, obuvi a oblečení proběhla podle všech chytrých příruček. Strategií bylo držet se vodičů popř. z kopce mírně přidat pro rezervu do pozdějšího stoupání. Plán jako ze žurnálu.

Výstřel a start.

Najednou přede mnou spousta rychle kmitajících loktů, trochu mě brzdily. Běžím asi moc pomalu a tak raději zrychluji. Také občas vnímám  mírné píchnutí pod kyčlí. Aha,o ještě to nepřešlo, no, už to trvá asi týden, nic vážného to určitě nebude…  Přichází třetí kilometr.  Slyším a cítím hlasité rupnutí něčeho v mém těle. Ostrá bolest. Kruci, teď to přece nevzdám…! Přece jsem netrénoval tak dlouho zbytečně, to přejde. Musí. Běžím dál a kmitajících loktů mě začíná předbíhat čím dál víc. Držím se jich zuby nehty. Na  6,5 km se začínám trápit bolestí. Na 9 km se sen času pod 50 min pomalu rozplývá. A přece… skoro…s velkou bolestí byl cíl dosažen. V čase 50:25.

Záchranná služba hlídkující u cíle mě krátce vyšetřila a ujistila, že se o infarkt nejedná. Nicméně prý ať si s tím někam zajdu. No, zajdu. Asi za 30 minut už nešlo udělat pohyb, natož krok. V nemocnici mi dali berle na 1 měsíc a předepsali klid

Do tohoto dne jsem vlastně ani netušil, že i chlapi v těle mají stydkou kost. A že se může zlomit. Vytrvalým tréninkem na který tělo ještě nebylo zvyklé, jsem si vyběhal únavovou zlomeninu. Po prvotním překvapení (a s berlemi pod paží) se mi rozběhla alespoň hlava.  Jak při takové dlouhé zdravotní pauze natrénuji příští rok na Kbelskou 10 2015?

O rok později, v roce 2015, jsem si tedy běžel s Kbelskou vyřešit nevyřízené účty. Natrénoval jsem a nyní ji již ve zdraví a celkem pohodově zaběhl za 43 min. V cíli ale přišel zvláštní pocit. Vlastně mě mrzelo, že už jsem doběhl. Nejraději bych se tehdy vrátil a prohnal bych se cílem znova a znova.

Kbelská je pro mě víc než závod – je to můj příběh. A je mé poslání dotáhnout stejné nadšence jako jsem byl já, do cíle pod 50 minut.

Běhání se dneska věnuji ve svém volném čase jako nadšený běžecký amatér. Coby středoškolský pedagog se takto mimo školu setkávám i se svými studenty nebo spíše běhajícími rodiči. Už se těším nejen na ně – ale na všechny nadšené běžce, které budu moci během závodu nabíjet energií. Pod 50? Pojď to zvládneš!

Ps: Jak moc nadšený? Pravidelně každý rok odběhnu jeden až dva maratony.  K těm největším patří legendární  z Marathonu do Athén v roce 2016. A je to fajn. Kdo by to byl řekl, že ten tlustý chlapík jednou zaběhne maraton za 3:37 a půlmaraton za 1:37? Takto v rámci celého roku čistě naběhám i se závody a tréninky celkem asi 2 500 km.  Můj středoškolský tělocvikář by se divil.