1. „Život studenta medicíny a vrcholové atletky zároveň“
– Jak se během týdne střídáš mezi náročnými studijními povinnostmi na 2. lékařské
fakultě a tvrdým tréninkem? Máš někdy pocit, že jedno z těchto dvou ‚já‘ musí ustoupit
tomu druhému — a jak to zvládáš?
Loňská Kbelská desítka byla moje poslední akademická, teď už mám naštěstí všechny
státnice úspěšně dokončené, tak se můžu akorát zpětně ohlédnout, jak náročné to bylo.
Ze začátku jsem se opravdu snažila dávat 100% obojímu, ale to nebylo zvládnutelné. Vždy
muselo jedno druhému lehce ustoupit. I tak jsem po každém dokončeném ročníku byla úplně
vyhořelá a přes léto se jen tak tak dávala dohromady do začátku dalšího semestru.
Je potřeba přesné plánování si každého dne a téměř úplné omezení jiných aktivit. Byly
období, kdy to bylo horší a naopak lepší. Medicína představuje hodně stresu, a i když si to
člověk nechce připustit, na výkonech při závodech se ten stres projeví. Svoje nejlepší časy
jsem tak běhala až po letních prázdninách a odpočinutí si od školy.
Ale musím říct, že odběhnout od učení se, když už mi nic do hlavy nelezlo, mi vždycky
pomohlo. Vrátila jsem se sice fyzicky unavená z tréninku, ale hlava tím naopak
zregenerovala, podobně jako při spánku. Takže běhat k učení bych doporučila každému,
snažit se vrcholově trénovat, je ale něco jiného.
2. „Od stýplu ke silnici dnes a zítra“
– Všimla jsem si, že jsi dříve běhávala převážně tratě od 400 m až po 10 km, včetně
překážek a stýplu, a dnes sbíráš úspěchy i ve 10 km závodech či dokonce v
půlmaratonu. Co tě k postupné změně směru přimělo — a co ti to dalo, co by si
dráhové závody nedaly?
Přecházení na delší tratě je přirozené u všech vytrvalců, já si sice letos zaběhla poprvé
půlmaraton dokonce i maraton, ale jinak se stále zaměřuji primárně na dráhu. Je pravda, že
čtyřstovku jsem letos šla pouze ve štafetě, ale osmistovek jsem běžela dost. Silniční závody
jsou úplně jiné, než ty dráhové, často je zde mnohem víc diváků a tak i lepší atmosféra.
Nezávodí se v tretrách, tratě jsou rozmanité a rychleji to utíká. Také se člověku můžou díky
časům ze silnice otevřít jednodušeji vrátka do světa. Já letos takhle byla pozvaná na
půlmaraton na Krétě.
3. „Závody jako zábava vs. sedm dní tréninku“
– V jednom z nedávných rozhovorů jsi řekla, že závody mimo dráhu bereš „zatím jako
zpestření“. Co pro tebe znamená slovo „zpestření“ — zábavu, oddech, jiný zážitek — a
co by tě přesvědčilo, aby sis takový silniční běh vzala opravdu jako hlavní prioritu?
Už přes 12 let chodím na atletiku, příprava a tréninky se docela opakují. Každý rok je to od
podzimního objemu a krosů až ke kvalitě na dráze víceméně stejné.
Proto silniční závody, jako je například Kbelská desítka, beru jako zpestření atletické
přípravy, někdy chodím závody vyloženě jako trénink.
V Česku není až tak velká konkurence, aby člověk nemohl uspět zároveň na dráze i na
silnici, takže jsem zatím nepocítila, že bych se potřebovala specializovat pouze na jedno.
Potvrdilo se to i tím, že za letošek mám čtyři republikové tituly, jak ze silničních závodů –
MČR v půlmaratonu a Běchovic, tak z MČR na dráze – stýplu a 5000m.
4.„Motivace i v těžších chvílích“
– Běhání i studium jsou velká zátěž pro tělo i psychiku. Kdybys měla náročné období
— třeba přetížení, zranění, stres před zkouškami — co je tvoje vnitřní tahadlo, které tě
donutí zůstat v tréninku a nevzdat to?
Jak jsem řekla, u mě šlo obojí ruku v ruce. Ze svých zkušeností vím, že se mi mnohem hůř
učí, když běhat nemůžu. Je to i taková setrvačnost, protože běhám dlouho, přijde mi
normální trénink, co mám napsaný na papíře, odchodit a přizpůsobit tomu den. Nedokážu si
představit, se na něj prostě vykašlat.
Sledování toho, co běhají ostatní na Stravě, nebo kde jsou zrovna na soustředění na
sociálních sítích, může být těžší, když je člověk od rána do večera v nemocnici, ale zároveň
je to taky forma motivace do dalšího tréninku.
5. „Co se nejvíce změnilo v tobě od začátků v Berounu až po republikové tituly včetně
vítězství na letošní Palestra Kbelské 10“
– Když si vzpomeneš na sebe jako 15–16letou dívku, která s atletikou začínala, co bys
téhle mladší Báře dnes poradila? Jaký je největší rozdíl mezi tehdy a teď — nejen
fyzicky, ale hlavně mentálně?
Určitě se toho změnilo hodně, nejen co se týče výkonosti a MUDr. před jménem. Od roku
2019, kdy jsem poprvé běžela Kbelskou desítku a ani se neumístila na stupních, až po
letošní úspěšnou sezónu a mé 4,5 minutové zlepšení právě na Kbelech. Tehdy by mě
nenapadlo, že někdy vyhraju mistrovství republiky právě na 10km. Všechno chce svůj čas.
Studium medicíny bych si asi nedoporučila, ale svým způsobem mi v běhání hodně pomohlo.
Na začátku jsem závody nezvládala v hlavě, potom co jsem si všechen stres vybrala na
zkouškách, závodit chodím víc pro radost a volnost. Určitě se stresem teď umím líp pracovat.